Když se jasný den začne z ničeho nic měnit v noc a v poryvech ledového větru se nese zlověstné kvílení duchů, může to znamenat jediné - blíží se divoký hon.ponurá družina přízraků, která před sebou žene houfy zdivočelé, pološílené zvěře, a za ní se jako černý plášť vzdouvá klenba těžkých mračen, dusících sluneční svit. Do ryku štvaných zvířat se zařezává ostrý štěkot nestvůrných ohařů, dunivé troubení rohů i jekot desítek lovčí. Z některých už zbývají jen kostry zabalené v cáry rubášů,, jiní mají zvířecí hlavy nebo kolem střílejí šípy, které vytrhávají z vlastních zohavených těl. Kdo se jim neklidí z cesty, je ztracen. Zvěsti o řádění divoké honby přicházejí z okolí horských vesnic a rozlehlých hvozdů, kde je hojnost zvěře.Povídá se, že štvanci tvoří duše nenasycených lovců, pytláků, loupežníků a jiných ukrutníků, kteří prolili po lesích mnoho krve. V jejich čele cválá ten, kdo byl za života nejmocnější. Bezhlavý jezdec, černý muž s vysokým kloboukem, hrozivá striga, upálená lesní víla, nebo dávno mrtvý elfský král. Přízraky přicházejí nečekány, za bílého dne stejně jako v hluboké noci, a sotva se prořítí krajem, opět zmizí.Cestou smetou vše, co se jim připlete pod kopyta - zvířata, vozy, ohrady, mosty, milíře i lidi. Někdy se ještě po okolí najdou zbytky roztrhaných těl, jindy po obětech nezbude nic.Nikdo neví, kde zjevení hodují na úlovcích, ani kam skládají své kosti, než znovu přijde čas honu. Před honci nejsou v bezpečí ani netvoři. Není pro ně nic lákavějšího než veliká kořist, jako třeba gryf. Naopak lesní běsové nebývají štvanicí vyvedeni z míry a povídá se, že po boku nemrtvých štváčů se často objevují smečky hejkalů, kteří při té příležitosti pustoší veškeré stopy civilizace v okolí. K honbě se může připojit i živý člověk - stačí, aby zpovzdálí trochu zavýskal nebo posměšně na hon zakřičel, a lovčí jej vtáhnou mezi sebe. Takový nebožák je prý odsouzen k tomu, aby se po smrti připojil k nemrtvé družině. I pokud se mu hon podaří přežít, zakrátko jej navštíví některý z lovců a přinese mu podíl z kořisti - krvavé cáry prolezlé červy - čímž z něj navěky dělá člena honu. Přineseneé maso nelze odklidit ze stolu, dokud jej daný člověk nesní, nebo nezemře. Vypráví se však, že kdyby se to někomu přece jen podařilo, moc honců nad jeho duší by byla zrušena.
Jak jedná:
Jak bojuje:
Jak jedná:
- Pokud zahlédnou člověka,dohoní jej a uloví.Legendy říkají, že si nevšímají lidí, kteří odhodí zbraně, zavřou oči a zacpou si uši. Ale kdo by něco takového zkoušel? Že?
- Projíždějí pouze divočinou, nikdy nevtrhnou do lidských sídel, vesnic a měst. Divoký hon jako takový nenapadne ani osamělý srub, ale mohou to udělat běsi, kteří se k lovu přidali.
- Podle některých pověstí jsou určití lidé přednostní kořistí - pokud vede štvání zavražděný královský lovčí, pronásleduje prý především pytláky, popravená kněžka dubového kultu zase dřevorubce.
- Údajně se zjevuje i na dávných, opuštěných bojištích a zvěstuje tím nadcházející válku.
Jak bojuje:
- Nemrtví se vůbec nesnaží bránit ranám, všichni se jako jediný ohromný tvor valí vpřed. Jednotlivé padlé kusy se nepočítají, v zástupu je jich dost.
- Protivník musí běžet s honbou, jinak je sražen záplavou těl a převálcován kopyty. Černí psi v předvoji drásají smrtelníky planoucími chřtány, pěší pohůnci je chytají do rukou, nebo nabodávají na kopí,rohy, zobáky či pahýly vlastních kostí, a jezdci je zvedají k sobě do sedel a trhají na kusy.
- Má-li kořist takové štěstí, že se jí podaří probít si cestu přílivovou vlnou přízraků až k posledním lovcům, honci ji nepronásledují, ale pokračují dál.
- Pokud je zabita vůdčí bytost, všechna zjevení se vypaří nebo rozpadnou v prach, který rozfouká vítr a lov je předčasně ukončen.
- Staré zkázy tvrdí, že divoký hon musí být stále v pohybu - pokud by jej někdo dokázal zastavit, na vždy ho tím zničí.