Pod šerou klenbou listoví obrůstají mechem kameny dávných obelišť. Ani staletí dešťů z nic nesmyla lidskou krev. Krev, která měla usmířit lešije, duši lesa. V jeho hlase sní vytí vlků i šepot stromů, kůra jeho paží je líhní života i drtivým nástrojem záhuby a v nelidských očích se zračí temné tůně i jeskyně hluboko pod kořeny. Každý hvozd má svého strážce. Možná vznikají z druidů, kteří splynou s lesem natolik, že je překryje kůra a zahalí plášť lišejníků. Nebo si hvozd vyvolí nejdivočejšího z medvědů a vrhne mu sílu kořenů i houževnatost sukovitého kmene? Jisté je jen to, že les svého služebníka naplní lačností po lidském mase. Nepřirozeně rychle zarůstající políčka, šlahouny keřů vybíhající až k hradbám měst, semenáčky stromů uprostřed návsi či větve dorážející na zdi stavení - to vše je znamením, že lešij dostal hlad. A když potrava nepřijde do lesa, musí les vyrazit za potravou. Říká se, že lešij má ve své moci všechna stvoření divočiny, která jej považují za srdce hvozdu.Není prý výjimkou, že mu pod kůrou zahnízdí včelí roj nebo na rameno usedne zpívající pták. A když se ozve jeho volání, následují jej zvířata stejně slepě jako své instinkty. Pověst praví, že jezinky pro něj unášejí děti a hejkalové ho svým křikem upozorňují na vetřelce. Lešij má prý ale nejraději víly, po něž před úsvitem rozsévá v kapradí a na paloučcích krůpěje rosy. Pověra o hrozivém strážci lesa je mezi prostými lidmi oblíbená. Proto lešijem nazývají i hejkaly, druidy, čateže a jiné bytosti divočiny.
Jak jedná:
Jak jedná:
- Lešij rozlehlého, zdravého lesa je mírný a prátelsky. Nevadí mu, když obyvatelé pokácejí nějaký ten strom, a jen tu a tam je vyzve, aby mu výměnou za hojnost zvěře dali k snědku odsouzence či jej uctili mlékem a medovými plackami. Pokud v okolí žádní lidé nejsou, upadá do spánku, z nějž ho probudí až ohrožení lesa.
- Čím více jsou jeho háje mýceny a mizí z nich život, tím větší dostává hlad. Po čase mu nestačí maso dřevorubců a mění se v nenasytné monstrum.Kouzly rozpíná náruč divočiny, aby hvozd pohltil okolní vesnice a města, plná šťavnaté potravy.
- Ani v největší lačnosti neztrácí schopnost rozlišit tvory lesa od vetřelců. Elfové,druidi a divoké kmeny mají šanci vyhnout se jeho sžíravému hladu, obzvláště pokud mu sami loví osadníky.
- Jen nerad vychází z nejhlubších stínů hvozdu a říká se, že za hranicí lesa strácí veškerou sílu. Na takových místech útočí nepřímo - ve vesnici napadené hvozdem se objeví medvěd nebo smečka vlků lovících lidi, přižene se povodeň, nebo se během slavnosti zřítí lípa přímo na hodující.
- Ríd sleduje tančící víly. Možná i proto na něj mají velký vliv a chtějí-li, dokážou ho přesvědčit, aby ušetřil lidskou samotu nebo dokonce osadu.
- Jakmile mu vánek šeptající v listech poví o vetřelcích, hvozd kolem nepřátel ztichne a hrozivě potemní. Vzápětí se objeví hladová smečka vlků, běsnící zubří býk nebo rozzuřené stádo divočáků.
- Když zazní lešijova mučivá píseň, les procitne. Kapradí a sítiny strnou jako stovky chapadel nepřítele na zem, aby mu vzápětí hrudníkem, ústy, nebo okem prorostla větev trnitého keře.
- Po zemi se svíjejí husté chuchvalce mlhy v podobě bledých háků a zpoza závoje jejich přízračných těl chňapají po obětech pařáty uzlovitých větví, škrtí je a polomrtvé tahají tam, kde v mlze planou lišejovy divoké oči. Smyčky šlahounů a kořínků podrážejí vetřelcům nohy, aby spadli do mraveniště nebo do vosího hnízda, chodidla kloužou na námraze nebo se lepí do bláta, trávy zasypávají útočníky sprškami semínek, která se po dopadu začnou provrtávat kořínky pod kůži, a z větví padá mech, který neprodyšně přilne k obličeji.
- Ty, kteří se dostanou až k němu, chytá pařáty a žere zaživa.