Jméno: Ezekiel de Salvatore (Ovšem představuje se pod jménem Tsubasa Otori, aby se vyhl případným komplikacím... řekněme z minulosti.)
Věk: 450 (vzhled udržuje asi tak kolem 26 let lidského věku)
Rasa: Démon
Strana: Dalo by se říci neutrální, ale ve své podstatě spíše zlo. Nevraždí je na potkání, ale lidmi pohrdá a jsou pro něj jen nevyvynutým druhem, určeným ke zotročení nebo vyhlazení. Stejně tak pohrdá těmi, kteří se tuhle ubohou rasu snaží chránit.
Zaměstnání: Majitel hotelu
Zbraň: Nepoužívá, jelikož moderními zbraněmi pohrdá. Přijde mu tenhle typ zbraní, soubojů a válek zbabělý...čest se vytratila.V jeho dobách vítězil talent a umění válečníků.
Schopnosti:
Manipulace s vektory (Jeho tělo je neustále pokryto pláštěm, který mu umožňuje tuto manipulaci,nevýhodou je však vzdálenost...což je asi 10 cm kolem jeho těla. Jak on sám tvrdí, je tedy potřeba fyzický kontakt.)
Ovládání světla a jeho zhmotnění
Blokace vlastní mysli (ovšem ne na dokonalé úrovni, jeho mysl je dost silná na to, aby odolala pokusu o kontrolu nad ním samotným, ovšem třeba jen prostému čtení myšlenek odolat nedokáže.)
Vlastnosti: Na první pohled jde o vysokého muže, který už podle oblečení nebude zrovna žebrákem, spíše naopak, někdo z vyšší společnosti. Tvář a celkovou barvu kůže má o odstín světlejší než je u lidí běžné, takže spolu s vysekanými a jemnými rysy působí mnohdy jako tvář mramorové sochy, než živé bytosti. Téměř neměnný výraz ve tváři a chlad v jeho pohledu této představě sochy jen přidává na důvěryhodnosti. Nevzbuzuje tedy dojem osoby, s kterou by se někdo dal v hospodě do řeči, pokud by k tomu nebyl donucen okolnostmi. Většinou až nepřirozeně klidný, není zvyklý dávat najevo jakékoli emoce. I když si většinou neodpustí posměšné poznámky a to téměř na kohokoli. Vzhledem k tomu, že ve své zemi patřil k vysoce postavené šlechtě, není zvyklý poslouchat rozkazy a dělá mu problém uznávát něčí autoritu.
Něco o postavě: Vyrůstal v rodinném sídle ukrytém v horách na severu, ale jemu samotnému se tenhle styl života diplomatické rodiny nezamlouval, což nevedlo k dobrým vztahům s rodinou. Tedy s otcem, který se zpočátku snažil jeho schopností využít k zastrašování ostatních rodů a získat tím vládu nad severními zeměmi. Když se ale rozhodl a odmítl fungovat jako ničivý nástroj svého otce, který jako tehdejší vůdce rodu trval na tom, aby si Zeke jako nástupce získal respekt silou a dokázal tak své právo vést rodinu. Když se rozhodl své schopnosti skrývat a nepoužívat je...od té doby se pro ně stal jen přítěží a ostudou. Jakožto syn a nástupce, pýcha rodu neuposlechl rozkazy. Rodina se od něj odvrátila a jejich naděje se začaly upírat k jeho mladší sestře. Ovšem ne jako k nástupkyni, ale za účelem provdání do nějakého z dalších vládnoucích rodů severu, aby tím rod Redondo rozšířil vliv. Byla to právě sestra, kterou měl z rodiny nejraději, tedy spíš byla jediná, koho měl rád. On už byl téměř dospělý, když jí bylo teprve 6 možná 7 let, ale i přes věkový rozdíl si s ní rád hrával v horách a staral se o ni. Vlastně ji vychovával namísto rodičů, kteří měli už tehdy spoustu starostí s vyřizováním a přípravami na její budoucí svatbu, nejspíš nechtěli nic nechávat na náhodě. Do toho ještě politické záležitosti, kterých nebylo málo, takže není divu, že na výchovu neměli mnoho času. O jeho schopnostech jí nikdy neřekl a ona tedy neměla ani tušení. Nikdy na něj nenaléhala, aby změnil své rozhodnutí a chovala se k němu tak, jakoby byl někým úplně obyčejným. Dnes by Zeke opovrhoval každým, kdo by ho považoval za "obyčejného", ale tehdy mu to nevadilo, naopak, bylo to to jediné, co si tehdy přál...být obyčejný...a ona mu právě takový pocit dávala každý den, za což jí byl vděčný, ale nahlas to nikdy neřekl. Nebyl k tomu důvod, jelikož pro ni obyčejným byl. Obyčejným bratrem, ke kterému měla silné pouto a on k ní také. Když ale dospěla, začal se každý týden konat nějaký bál nebo ples, aby sezvaly všechny z okolí na námluvy o Elizu, což jeho samotného zpočátku bavilo a užíval si atmosféru, ale hlavně zdejší ženy a víno. Život v sídle ho naučil chovat se za všech okolností klidně, jelikož nějaké výstřelky do významné společnosti nepatřily. Zábava ho ale později omrzela a čím dál častěji se vypařil před koncem plesu nebo se mnohdy ani neobtěžoval dostavit. Sestru to také moc nebavilo, ale byla hlídána lépe než on, jelikož byla středem pozornosti jak jejích rodičů, tak i většiny hostů, převážně mužské části. Ale asi po měsíci tyto šarády s plesem přestaly, k Zekově spokojenosti, ovšem ne ke spokojenosti jeho sestry, která byla provdána za někoho, koho viděla poprvé v životě. Pro rodinu to byl jen pouhý obchod, jehož odměnou bylo připojení nejmocnějšího klanu severních zemí k jejich rodině. Právě ono pouto byl důvod, proč to co později provedl, provedl v noci a předtím se ujistil, že sestra není v domě. Nemohl by žít s tím, že ji zranil nebo že by snad věděla o tom, co provedl. Věděl, že už takhle to bude mít složité v nové zemi s cizími lidmi.
O jeho vektorech věděla pouze rodina a právě to se ukázalo jako ta největší chyba. Byl jednoho dne u vchodu napaden několika osobními strážci. S krvavými ranami se mu podařilo uniknout do hor. Nebylo těžké si pak domyslet, kdo tento pokus o vraždu naplánoval a vydal rozkaz. Tedy alespoň si myslel, že byl vydán rozkaz, kdo ví...je možné, že stráž útočila z vlastní vůle, ale vysvětlení už nejspíš nikdy nedostane... Ani neví, jestli ho pak ještě někde hledali nebo se jen báli oznámit svůj neúspěch a vše o útěku zamlčeli. Ještě s krvavými šrámy se té noci vrátil, naprosto zaslepen vztekem a hněvem, převážně odporem ke svému otci, který byl schopný odsoudit vlastního syna k smrti. Hnán tímto šílenstvím poprvé zkusil překonat limit svých schopností a nedopadlo to dobře, celé sídlo pomocí větrné bouře srovnal se zemí. Když se trochu vzpamatoval, byl až zaskočený tím, co provedl. Ne ovšem tak moc lítostí jako rozsahem síly. Ještě se strachem v očích se otočil na patě a odkráčel do hor. Dokonce se nyní všem představuje pod novým jménem, které přijal za vlastní "Tsubasa Otori", možná ze strachu z minulosti, nebo jen nechce, aby někdo věděl, že tuhle tragédii přežil. Nemusí se zajímat o nic spojeného s jeho rodinou a ostatními severskými rody. Je nucen tedy opustit i svoji sestru, což pro něj nebylo lehké, ale nový začátek vyhodnotil jako tu nejlepší volbu po tom zmatku, co právě způsobil.
Na nějaký čas se skryl před okolním světem, což mu v mrazivých horách pokrytých sněhem a ledem nečinilo až takový problém. Jelikož se tak nějak dobrovolně vzdal síly, vynaložil veškerý čas na studium bylin, jedů a léčiv. Což ho zaujalo a začalo bavit více než si představoval. Hory na nějaký čas opustil, aby se usadil v jednom z velkých měst, kde se pomocí zdejší knihovny dále vzdělával v oblasti alchymie. Netrvalo dlouho a začalo se o jeho nadání mluvit na tržišti a pak dokonce i v okolních městech. Za desetiletí, možná snad století, se v alchymii zdokonalil natolik, že bys schopný dosáhnout na úroveň, díky které je schopen pomocí energie a tajů alchymie vdechnout život pevnému maeriálu. Nejraději vytváří sochy z mramoru, přijde mu to jako elegantní ztvárnění jeho výtvorů. Určitě výaznější, než kdyby jpoužil obyčejný kámen, který najde na cestě u řeky. Do hor se nyní vracel už pouze ze dvou důvodů...jedním byl sběr bylin a druhým trénink jeho síly, které se nyní už nebál, ale nadále ji pečlivě skrývá před okolním světem. Ve volném prostoru měl daleko více možností a nemusel se bát, že ho někdo uvidí, mohl tedy trénovat v plné síle a každým měsícem posouval své hranice dál a dál. Trénink v horách byl dlouhý a tvrdý, avšak o to lépe pochopil manipulaci s vektory a naučil se s ní pracovat. Postupem času zjistil, že jeho tělo obklopuje jakási energie, která mu umožňuje manipulaci, ovšem pouhých 10 cm od jeho těla. Díky tréninku se zvládl posunout na vyšší úroveň 2 metrů, což je nyní jeho maximum, za tuto hranici již nezmění nic.
Po návratu do města se chtěl ucházet o pozici městského alchymisty, což mu ovšem nebylo umožněno. Právě tohle byl první krok k dalšímu vývoji událostí, kdy si vybudoval vlastní laboratoř a začal se věnovat převážně jedům a halucinogenům, kdežto ve službách města požadovali buď přímo prodej bylin nebo výhradně léčiv. Do jedů se mohl naplno ponořit až nyní, když pracoval sám bez ohledu na přání města. To byla dráha, která ho přirozeně přiměla k nehezkým věcem v podobě pokusů a testování jedů na zvířatech. Tím to ale pouze začalo, zvířata mu později přestala vyhovovat, jelikož měl touhu zjistit, jak bude daná látka fungovat na skutečné lidské tělo. Dostal se tak až k únosům lidí a testování na těchto pokusných objektech. I když je pravda, že většinou stahoval z ulic jen ty, co dělaly problémy nebo ztracence, kteří se váleli v zaplivaných uličkách. Právě díky tomu nemohl zůstávat dlouho na jednom místě, takové mizení osob by bylo až moc podezřelé. Cestoval daleko od rodné země, občas zaznamenal nějaké povídky o tragédii, která postihla rodinu ze severu, ale z toho už si nic nedělal. Naopak, při každé takové zmínce se musel jen pousmát, jakoby ho těšilo, že je konečně slavný a ostatní o jeho existenci ví a nepochybují o jeho síle, tak jako pochyboval jeho otec. Netrápilo ho, že ho neznají pod jeho pravým jménem...v jeho zemi se neznámému vrahovi začalo říkat Kurokaze (černý vítr). Nejspíš proto, že se ona událost odehrála v noci a dům byl evidentně zničen větrnou bouří, tedy, alespoň tak vypadaly trosky. Ale kdo ví, jak na takový název skutečně přišli, byli to jen hloupí vesničané a vyprávění si jistě i mnohdy patřičně přibarvili.
Skoro sto let cestoval z jedné země do druhé, od města k městu.Avšak přizpůsobit se pokroku a lidským vynálezům mu dělalo problémy, tedy alespoň ze začátku, uplynulo několik desítek let a zvykl si, že je třeba přizpůsobit se okolí, hlavně kvůli nenápadnosti. Jediné, čeho se ale nevzdal byl honosný oblek, který nosí stále, i když ve vesnicích a městech je terčem snad všech pohledů na ulici, ale to přechází bez povšimnutí. přeci jen považuje lidi skoro až za odpad, takže jejich názory a pocity pro něj nic neznamenají. Vyrůstal ve společnosti, která byla vedena k tomu, že jsou démoni, nebo spíše celkově ostatní rasy, ty nadané...nadřazeni lidem a u jejich významného rodu se na tato "pravidla" dbalo ještě více.
Teprve nedávno se přistěhoval do zdejšího města. Vlastně zatím nikdo netuší, proč se rozhodl zůstat právě zde. Jestli to má snad nějaký hlubší význam nebo to byla jen čistá náhoda.
Nick: Kurokaze-Ezekiel
Věk: 450 (vzhled udržuje asi tak kolem 26 let lidského věku)
Rasa: Démon
Strana: Dalo by se říci neutrální, ale ve své podstatě spíše zlo. Nevraždí je na potkání, ale lidmi pohrdá a jsou pro něj jen nevyvynutým druhem, určeným ke zotročení nebo vyhlazení. Stejně tak pohrdá těmi, kteří se tuhle ubohou rasu snaží chránit.
Zaměstnání: Majitel hotelu
Zbraň: Nepoužívá, jelikož moderními zbraněmi pohrdá. Přijde mu tenhle typ zbraní, soubojů a válek zbabělý...čest se vytratila.V jeho dobách vítězil talent a umění válečníků.
Schopnosti:
Manipulace s vektory (Jeho tělo je neustále pokryto pláštěm, který mu umožňuje tuto manipulaci,nevýhodou je však vzdálenost...což je asi 10 cm kolem jeho těla. Jak on sám tvrdí, je tedy potřeba fyzický kontakt.)
Ovládání světla a jeho zhmotnění
Blokace vlastní mysli (ovšem ne na dokonalé úrovni, jeho mysl je dost silná na to, aby odolala pokusu o kontrolu nad ním samotným, ovšem třeba jen prostému čtení myšlenek odolat nedokáže.)
Vlastnosti: Na první pohled jde o vysokého muže, který už podle oblečení nebude zrovna žebrákem, spíše naopak, někdo z vyšší společnosti. Tvář a celkovou barvu kůže má o odstín světlejší než je u lidí běžné, takže spolu s vysekanými a jemnými rysy působí mnohdy jako tvář mramorové sochy, než živé bytosti. Téměř neměnný výraz ve tváři a chlad v jeho pohledu této představě sochy jen přidává na důvěryhodnosti. Nevzbuzuje tedy dojem osoby, s kterou by se někdo dal v hospodě do řeči, pokud by k tomu nebyl donucen okolnostmi. Většinou až nepřirozeně klidný, není zvyklý dávat najevo jakékoli emoce. I když si většinou neodpustí posměšné poznámky a to téměř na kohokoli. Vzhledem k tomu, že ve své zemi patřil k vysoce postavené šlechtě, není zvyklý poslouchat rozkazy a dělá mu problém uznávát něčí autoritu.
Něco o postavě: Vyrůstal v rodinném sídle ukrytém v horách na severu, ale jemu samotnému se tenhle styl života diplomatické rodiny nezamlouval, což nevedlo k dobrým vztahům s rodinou. Tedy s otcem, který se zpočátku snažil jeho schopností využít k zastrašování ostatních rodů a získat tím vládu nad severními zeměmi. Když se ale rozhodl a odmítl fungovat jako ničivý nástroj svého otce, který jako tehdejší vůdce rodu trval na tom, aby si Zeke jako nástupce získal respekt silou a dokázal tak své právo vést rodinu. Když se rozhodl své schopnosti skrývat a nepoužívat je...od té doby se pro ně stal jen přítěží a ostudou. Jakožto syn a nástupce, pýcha rodu neuposlechl rozkazy. Rodina se od něj odvrátila a jejich naděje se začaly upírat k jeho mladší sestře. Ovšem ne jako k nástupkyni, ale za účelem provdání do nějakého z dalších vládnoucích rodů severu, aby tím rod Redondo rozšířil vliv. Byla to právě sestra, kterou měl z rodiny nejraději, tedy spíš byla jediná, koho měl rád. On už byl téměř dospělý, když jí bylo teprve 6 možná 7 let, ale i přes věkový rozdíl si s ní rád hrával v horách a staral se o ni. Vlastně ji vychovával namísto rodičů, kteří měli už tehdy spoustu starostí s vyřizováním a přípravami na její budoucí svatbu, nejspíš nechtěli nic nechávat na náhodě. Do toho ještě politické záležitosti, kterých nebylo málo, takže není divu, že na výchovu neměli mnoho času. O jeho schopnostech jí nikdy neřekl a ona tedy neměla ani tušení. Nikdy na něj nenaléhala, aby změnil své rozhodnutí a chovala se k němu tak, jakoby byl někým úplně obyčejným. Dnes by Zeke opovrhoval každým, kdo by ho považoval za "obyčejného", ale tehdy mu to nevadilo, naopak, bylo to to jediné, co si tehdy přál...být obyčejný...a ona mu právě takový pocit dávala každý den, za což jí byl vděčný, ale nahlas to nikdy neřekl. Nebyl k tomu důvod, jelikož pro ni obyčejným byl. Obyčejným bratrem, ke kterému měla silné pouto a on k ní také. Když ale dospěla, začal se každý týden konat nějaký bál nebo ples, aby sezvaly všechny z okolí na námluvy o Elizu, což jeho samotného zpočátku bavilo a užíval si atmosféru, ale hlavně zdejší ženy a víno. Život v sídle ho naučil chovat se za všech okolností klidně, jelikož nějaké výstřelky do významné společnosti nepatřily. Zábava ho ale později omrzela a čím dál častěji se vypařil před koncem plesu nebo se mnohdy ani neobtěžoval dostavit. Sestru to také moc nebavilo, ale byla hlídána lépe než on, jelikož byla středem pozornosti jak jejích rodičů, tak i většiny hostů, převážně mužské části. Ale asi po měsíci tyto šarády s plesem přestaly, k Zekově spokojenosti, ovšem ne ke spokojenosti jeho sestry, která byla provdána za někoho, koho viděla poprvé v životě. Pro rodinu to byl jen pouhý obchod, jehož odměnou bylo připojení nejmocnějšího klanu severních zemí k jejich rodině. Právě ono pouto byl důvod, proč to co později provedl, provedl v noci a předtím se ujistil, že sestra není v domě. Nemohl by žít s tím, že ji zranil nebo že by snad věděla o tom, co provedl. Věděl, že už takhle to bude mít složité v nové zemi s cizími lidmi.
O jeho vektorech věděla pouze rodina a právě to se ukázalo jako ta největší chyba. Byl jednoho dne u vchodu napaden několika osobními strážci. S krvavými ranami se mu podařilo uniknout do hor. Nebylo těžké si pak domyslet, kdo tento pokus o vraždu naplánoval a vydal rozkaz. Tedy alespoň si myslel, že byl vydán rozkaz, kdo ví...je možné, že stráž útočila z vlastní vůle, ale vysvětlení už nejspíš nikdy nedostane... Ani neví, jestli ho pak ještě někde hledali nebo se jen báli oznámit svůj neúspěch a vše o útěku zamlčeli. Ještě s krvavými šrámy se té noci vrátil, naprosto zaslepen vztekem a hněvem, převážně odporem ke svému otci, který byl schopný odsoudit vlastního syna k smrti. Hnán tímto šílenstvím poprvé zkusil překonat limit svých schopností a nedopadlo to dobře, celé sídlo pomocí větrné bouře srovnal se zemí. Když se trochu vzpamatoval, byl až zaskočený tím, co provedl. Ne ovšem tak moc lítostí jako rozsahem síly. Ještě se strachem v očích se otočil na patě a odkráčel do hor. Dokonce se nyní všem představuje pod novým jménem, které přijal za vlastní "Tsubasa Otori", možná ze strachu z minulosti, nebo jen nechce, aby někdo věděl, že tuhle tragédii přežil. Nemusí se zajímat o nic spojeného s jeho rodinou a ostatními severskými rody. Je nucen tedy opustit i svoji sestru, což pro něj nebylo lehké, ale nový začátek vyhodnotil jako tu nejlepší volbu po tom zmatku, co právě způsobil.
Na nějaký čas se skryl před okolním světem, což mu v mrazivých horách pokrytých sněhem a ledem nečinilo až takový problém. Jelikož se tak nějak dobrovolně vzdal síly, vynaložil veškerý čas na studium bylin, jedů a léčiv. Což ho zaujalo a začalo bavit více než si představoval. Hory na nějaký čas opustil, aby se usadil v jednom z velkých měst, kde se pomocí zdejší knihovny dále vzdělával v oblasti alchymie. Netrvalo dlouho a začalo se o jeho nadání mluvit na tržišti a pak dokonce i v okolních městech. Za desetiletí, možná snad století, se v alchymii zdokonalil natolik, že bys schopný dosáhnout na úroveň, díky které je schopen pomocí energie a tajů alchymie vdechnout život pevnému maeriálu. Nejraději vytváří sochy z mramoru, přijde mu to jako elegantní ztvárnění jeho výtvorů. Určitě výaznější, než kdyby jpoužil obyčejný kámen, který najde na cestě u řeky. Do hor se nyní vracel už pouze ze dvou důvodů...jedním byl sběr bylin a druhým trénink jeho síly, které se nyní už nebál, ale nadále ji pečlivě skrývá před okolním světem. Ve volném prostoru měl daleko více možností a nemusel se bát, že ho někdo uvidí, mohl tedy trénovat v plné síle a každým měsícem posouval své hranice dál a dál. Trénink v horách byl dlouhý a tvrdý, avšak o to lépe pochopil manipulaci s vektory a naučil se s ní pracovat. Postupem času zjistil, že jeho tělo obklopuje jakási energie, která mu umožňuje manipulaci, ovšem pouhých 10 cm od jeho těla. Díky tréninku se zvládl posunout na vyšší úroveň 2 metrů, což je nyní jeho maximum, za tuto hranici již nezmění nic.
Po návratu do města se chtěl ucházet o pozici městského alchymisty, což mu ovšem nebylo umožněno. Právě tohle byl první krok k dalšímu vývoji událostí, kdy si vybudoval vlastní laboratoř a začal se věnovat převážně jedům a halucinogenům, kdežto ve službách města požadovali buď přímo prodej bylin nebo výhradně léčiv. Do jedů se mohl naplno ponořit až nyní, když pracoval sám bez ohledu na přání města. To byla dráha, která ho přirozeně přiměla k nehezkým věcem v podobě pokusů a testování jedů na zvířatech. Tím to ale pouze začalo, zvířata mu později přestala vyhovovat, jelikož měl touhu zjistit, jak bude daná látka fungovat na skutečné lidské tělo. Dostal se tak až k únosům lidí a testování na těchto pokusných objektech. I když je pravda, že většinou stahoval z ulic jen ty, co dělaly problémy nebo ztracence, kteří se váleli v zaplivaných uličkách. Právě díky tomu nemohl zůstávat dlouho na jednom místě, takové mizení osob by bylo až moc podezřelé. Cestoval daleko od rodné země, občas zaznamenal nějaké povídky o tragédii, která postihla rodinu ze severu, ale z toho už si nic nedělal. Naopak, při každé takové zmínce se musel jen pousmát, jakoby ho těšilo, že je konečně slavný a ostatní o jeho existenci ví a nepochybují o jeho síle, tak jako pochyboval jeho otec. Netrápilo ho, že ho neznají pod jeho pravým jménem...v jeho zemi se neznámému vrahovi začalo říkat Kurokaze (černý vítr). Nejspíš proto, že se ona událost odehrála v noci a dům byl evidentně zničen větrnou bouří, tedy, alespoň tak vypadaly trosky. Ale kdo ví, jak na takový název skutečně přišli, byli to jen hloupí vesničané a vyprávění si jistě i mnohdy patřičně přibarvili.
Skoro sto let cestoval z jedné země do druhé, od města k městu.Avšak přizpůsobit se pokroku a lidským vynálezům mu dělalo problémy, tedy alespoň ze začátku, uplynulo několik desítek let a zvykl si, že je třeba přizpůsobit se okolí, hlavně kvůli nenápadnosti. Jediné, čeho se ale nevzdal byl honosný oblek, který nosí stále, i když ve vesnicích a městech je terčem snad všech pohledů na ulici, ale to přechází bez povšimnutí. přeci jen považuje lidi skoro až za odpad, takže jejich názory a pocity pro něj nic neznamenají. Vyrůstal ve společnosti, která byla vedena k tomu, že jsou démoni, nebo spíše celkově ostatní rasy, ty nadané...nadřazeni lidem a u jejich významného rodu se na tato "pravidla" dbalo ještě více.
Teprve nedávno se přistěhoval do zdejšího města. Vlastně zatím nikdo netuší, proč se rozhodl zůstat právě zde. Jestli to má snad nějaký hlubší význam nebo to byla jen čistá náhoda.
Nick: Kurokaze-Ezekiel